My life - 2.díl

23. prosince 2009 v 11:38 | Terka |  My Life
C.Č.



Právě se díváte na 2. díl komixu My life! Tento díl je vcelku napínavý! Takže neváhej, a čti! xD



Tak...a je další den ráno. Dneska jdu poprvé do školy. Jsem zvědavá. Možná, že dneska půjdu na kurzu malování, jako včera... Včera jsem totiž byla ve škole jen kvůli tomu... Ale líbilo se mi tam. Pomalu se probouzím - pomalu, ale zato jistě. Neměla jsem žádné sny. A teď ani dokonce nevím, kolik je hodin. Pomaličku se zvedám z postele a hledám budík. Zamrkám, protože nevidím nic. Rozhlédnu se. Pořád nevidím nic! Znovu zamrkám, pak ještě a zvovu a zvovu... Až teď se můžu pořádně rozhlédnout. Proboha! Nevidím nic víc než prázdný travnatý pozemek! Oproti tomu, kde jsem bydlela předtím je tenhle pozemek větší. Mnohem... Ještě tu vidím mojí postel a nad ní unavenou mamku. Ale je jasné, že jsme pořád ještě v Sunset Valley, protože touhle cestou jsem včera jela do školy na kurz malování.







"Co...co tu ksakru děláme?!" ptám se rozčíleně...no teď tedy spíš křičím. "Já nevím, broučku. Uklidni se, ano? Jsme tu vlastně omylem... Teda, kvůli tvýmu tátovy." odpoví mi vystrašeně mamka. Je vidět, že se snaží skrýt strach, ale moc dobře jí to nejde. "Cože?! On tu byl táta? Jak se má? A je v pořádku?" "Má se dobře. A už se mě na nic o něm neptej." "Počkat, počkat! Je v pořádku?" ptám se mamky znovu. "No...jak se to vezme. Ve smyslu fyzickým...jo. Ale duševně asi moc ne, když nás sem unesl! Jaj! To mělo bejt v utajení... Koukej mlčet, jasný?!" "Cože?! On nás unesl? A to mám jako mlčet, jo? I když... No tak ok... Budu zticha." "Výborně! Tak a teď se zbal...ehm... Ty nemáš co, viď. Ale nevadí, vyhrožoval mi už dřív a pro jistotu jsem poblíž koupila dům... Tak, půjdem. A zlatíčko, všechno bude dobrý, jo? Jenom mi věř." oznámí mi mamka nadějně. O tom vyhrožování mi nic neřekla! Třeba mi nechtěla přidělávat starosti... Chvilku se zamyslím. "Dobře." hlesnu nakonec.



Najednou se setmí, ale jen na chvilku.




Tak... A tohle je náš nový dům. Je bouřka, tak se setmělo. Už je i vybavený. Teď vám ukážu můj nový pokoj, a potom mamky novou ložnici... :) Je to tam fakt útulný - v tom domku. A docela se mi tam zatím líbí... Sálá odsud takova...pohoda.






Můj pokoj... Sem s ním zatím spokojená. Mám tam vše, co jsem měla v tom předcházejícím domě.






Mamky ložnice... I mamce se v nové ložnici moc líbí. Má to tam dokonce hezčí, něž v té staré...








Neměla jsem co na práci, tak jsem si přeprogramovala počítač. Stahuju si sem různé písničky, obrázky, fotky a zajímavé hry... Stáhla jsem i celovečerní film. Dám ho někdy na DVD a pustím si ho s mamkou, až bude nuda. Taky si zkouším nainstalovat nějakou zvláštní hru. "Sakra! Teď sem to asi rozbila! Ale né! Jůů, nerozbila..." :D. "Tak co, zlato, líbí se ti tu?" volala na mě každou chvilku mamka. "Jo, jasně... A mimochodem, ptáš se mě už asi po stý!" :D Ach jo! Je teprve pět hodin ráno...co bych mohla dělat? Už vím...zacvičím si, pak se osprchuju a vypravím se do školy. No jasně, a hned to všechno půjde rychleji! :)








Najednou však mamce zazvoní mobil. "Halooo? Kdo je tam? ... Jamesi?! Co chceš? ... Ne! ... V žádnym případě! ... Nech jí napokoji, to ti říkam! ... Je mi sice líto, že ti tvá nevlastní dcera zemřela, ale my za to nemůžeme. ... Já ti garantuju, že jakmile jí ublížíš, tak tě zabiju! ... Copak tobě je jedno, že je to tvoje dcera, Jamesi? Ty všechno zahodíš kvůli nevlastní dceři? ... Ale Mishell je tvoje vlastní dcera, jestli si to už zapomněl! ... Po... Nazdar!" Ten telefonát byl hrozně hlasitý. Je mi ale trapné jít teď za mamkou a ptát se jí co se stalo... James. James! To je můj táta! Ona mu zemřela nevlastní dcera? Jsem tak zamyšlená, že se ani mamky neptám kdo jí volal rovnou teď. Mumlá něco o tom, že si jde zahrát šachy - ty totiž mamku vždycky uklidní.







Ale nakonec mi to nedá a jdu se jí zeptat. Ostatně v pracovně máme i posilovací stroje, tak při nejhorším můžu říct, že si jdu zaběhat na běhací pás... Cestou mi však v hlavě neustále vyznívá jméno JAMES... A samozřejmě taky celý mámin telefonát s tím Jamesem. Třeba to ani nebil můj táta... Hmm, uvidíme!






Vejdu do pracovny. Mamka sedí za stolem, křečovitě svírá myš a hraje štachy. Vždycky jí to uklidní, ale teď jsem nepostřehla žádné účinky. Moc jí to nejde. "Mami," začnu opatrně. "Co chceš! teda...promiň. Co?" "No...kdo ti volal? To byl táta, že jo." "Ne! Jo. Ale ne... Jo, byl to táta." "A co chtěl?". Mamka se ani neodvrátí od monitoru, jenom zamyšleně povídá: "Začal nás zase obviňovat ze smrti jeho nevlastní dcery." najednou ztiší hlas: "Obviňoval nás z toho už... Už dva roky." "Proč si mi to neřekla, já bych to snesla... Mami, už sem velká holka!" "Ale no tak! To já přece vim. Já jen... V tý době sem byla na dně. Zemřel mi táta. To si z toho byla celá pryč, a s tou nevlastní sestrou - tvojí - sis dopisovala... A byli ste si vcelku blízké. Nechtěla sem tě zatěžovat problémama. A teď už o tom nemluvme." hlesne jen a smutně kliká myší na figurky šach.





Bez podívání jdu na běžící pás. Rychle si vezmu sportovní oblečení, abych si neumazala svoje školní oblečení a běhám. Pás se rozjíždí pomalu, ale já jsem stejně tak rozrušená, že spadnu, koukejte! Pád je bolestivý, což za chvilku posoudíte samy... :D No, podívejte:








Potom ráno ubíhá už rychle... Po cvičení se jdu osprchovat. Vždycky se tak zapotím! Fuj! Sprcha se mi zdá lepší, praktičtější a rychlejší, než s koupat ve vaně. Ale dneska se mi to až tak nelíbí... Dneska si dokonce ani nezpívám...





Pak si rychle vyčistím zuby. Mamka asi pořád hraje šachy... Kouknu se na hodinky. Už je za deset minut osm hodin! Odejdu z koupelny a rychle se převlíknu.





Budu běžet, co mi nohy stačí, ať mi neujese autobus. Ještě zahlídnu mamku se svojí oblíbenou vanilkovou zmrzlinou.





Jak už jsem řekla...běžím, co mi nohy stačí. "Ahoj!" křičím ještě k domovu. "Papa!" odpovídá mi mamky hlas z odna. Super! Autobus je ještě tady, takže nebudu muset běžet.




Po škole:







Tak, a je po škole. I po kurzu malování. Uff... To byla zase dřina! Psaly jsme dohromady čtyři písemky! Z matematiky. Na matematiku máme přísnou učitelku, tak s není co divit. Taky jsme psali test z přírodopisu, biologie a chemie, což nejsou zrovna mé silné stránky... Ano...taky jsme psali diktát z Angličtiny. Prostě náročný den! Vycházím ze školy a přivolám si taxíka.




Doma:





Domove, sladký domove! Konečně vyjdu z taxíku a mám hned lepší náladu. Jsem doma, to za prvé a za druhé, mamka má taky lepší náladu. No jo...jenže se budu nudit, když nemáme žádné úkoly! A mamka jde na návštěvu? Hmm. Tak, a teď si půjdu číst... Úkoly nemáme, tak co?! Potkám mamku a špehuju kam jde.







Áha! Jde k nějaké sousedce... No nic, jdu si číst.








Mám rozečtenou nějakou knížku o dobrodružných upírech. Jmenují se Cullenovi, nebo nějak tak. A ta knížka je Stmívání. Podle popisu se mi líbí Edward... Nebo Emett. Jsem strašně moc unavená. Dneska ráno jsem vstávala už po čtvrté hodině, což není můj zvyk. :D Převlíknu se do školního kratšího oblečení, protože je mi v tomhle domácím sportovním oblečení velikánské horko.







A jak jsem říkala...jsem unavená. Usnu. Zdá se mi o mamce, tátovi a o mně. Jsme tam spokojená rodinka. Mně je tam deset. To byli mamka s tátou ještě spolu... Ale jakmile je mi dvanáct, za tátou příjde moc hezká dáma, která po něm chce webové stránky pro její krámek s květinami. A táta se do ni zamiluje. A vezme si jí a s mámou se rozvede. A nechá nás samotné... Rychle se probudím a jdu si vážně lehnout. Probudím se asi za hodinku. Pět hodin... Půjdu na počítač a popovídám si s Lenou.








Nakonec ale zjistím, že Lena není online. Nevadí... Můžu si zkusit zahrát tu novou hru! Spouštím jí. Modlím se, aby mi šla a aby mi nezničila počítač. Jupííí! Povedlo se, hra jde. Tak hraju. A hraju. A hraju... Je to hra, kde hrajete fotbel. I když mě nikdy nebavil tak, jako třeba basebal nebo jako basketbal, je to docela sranda...



















Je šest hodin. Zase se nudím. Tak si jdu něco přečíst... Nebo že bych si zahrála šachy? Ne...to ne. Tak si zacvičím! No... To taky ne. Spíš si tedy něco přečtu. V tu chvíli ale BUM! Rána do okna!
Co to je?!






(Panebože, co to bylo?!?" křičím panicky. V okně se mihne postava. Běží ke dveřím. Mamka vyděšeně vtrhne do pracovny. "Co se děje?" ptá se mě zadýchaně. "Co to bylo, mami?!?" ."Nevím broučku!" já jsem nic neslyšela. To se ti muselo zdát. Víš, jak sem se lekla?!" "Ale já to vím jistě! Nekdo běžel ke dveřím! Vážně nelžu." křičím hystericky. "No tak j - " začne mamka. Jenže to nedořekne. Typněte si proč... Samozřejmě, další rána...ale tentokrát vžně do dveří. Zvonek zvoní. Mamka utíká ke dveřím.






Ale nikdo tam nebyl! "Hmm...Co to jenom mohlo být?!" přemýšlí mamka nahlas. Najednou se ale zděsí. "Proboha! James... Tvůj táta!". Běží zpátky do pracovny.







"Mami, já sem dostala strach!" ječím, ani nevím proč. "Buď v klidu. A důvěřuj mi!" říká mi. Spíše na mě křičí. Ale já vím, že je jen ve stresu. Nemyslí to vážně. "myslim si...že by ses do toho neměla plést. Teď si běž udělat úkoly, jo?" pokračuje. Už klidněji. Je zadýchaná. "Ale my žádný úkoly nemáme... Ani na zítra." říkám rovnou na zítra, poněvač když se chce z něčeho vyvléknout, tak to svede na úkoly do školy a předhání dokonce i na další dny, či týdny.







"Tak si ukliď pokoj!" "Mam tam uklizeno, mami." odporuju, zatím však klidně. "No tak běž spát!!! Promiň... Sem nějaká...podrážděná. A unavená. To víš, no, chybí mi ta práce. Ale zítra bych už tam měla jít." "Jo...jasně. V pohodě. OK. Jdu spát, dobrou noc." odpovím suše. "Dobrou..." popřeje mi mamča. Pravděpodobně si pustí televizi, do toho přečte pár časopisů a pak až tak v deset, jedenáct hodin půjde spát. Čas utíká rychle. Je půl deváté.






Pořád přemýšlím o mamce. A taky o té ráně v okně a pak ve dveřích. A ještě o tom, jestli to vážně byl táta. Trochu se bojím. Obávám se nejhoršího - že táta bude sedět na židli u mého psacího stolu, unese mě a pak i mamku. A pak nás možná i zabije... Ach ne! Na tohle teď nesmým myslet!
Otevřu dveře... Rozhlížím se. Uff! Nikdo tam není!





Spokojeně si lehnu do postele. Usnu. Zdá se mi krásný sen o tom, že jsem v říši všemožných písmen. Jsem tam samozřejmě s mamkou... Nikdo jiný. Žádný James, nebo můj táta. Nebo je to jeden a ten samý člověk... To je ale jedno. Žijeme spokojeně. To je hlavní. V tom mě ale ze snu vytrhne rána do okna. Do okna mého pokoje!!! Táta se zas vrátil?!




POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
www.fabuloussims.blog.cz
NEKOPÍROVAT!!!




1.Líbil se vám díl???
2.Je vám líto Mishell a její matky???
3.Kdo pořád napadal jejich dům???
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama